Příběh kouzelných skřítků

Příběh kouzelných skřítků

Za okny domu svítilo sluníčko. Jeho paprsky zářily na celou zahradu, opíraly se o koruny stromů a o krásné podzimní květinky, které se vypínaly na záhonku kousek od domu. Stromy v celé zahradě hrály mnoha barvami a pod občasným nárazem větříku se vesele třepotaly a tím víc ukazovaly své krásné barvy blížícího podzimu.

Z okna bylo vidět i na houpačku a na pískoviště, které bylo nedaleko od krásné barevné lavičky a malované chaloupky, která celé léto dávala stín a úkryt pro hračky z pískoviště. Sluníčko ještě hřálo, ale větřík už ukazoval, že se brzy celá zahrada zahalí do zimního spánku.

Uprostřed této krásné zahrady stál bílý dům s dřevěnými okny a ozdobným roztomilým plotem, který měl naproti oknům branku a tam pod červenou stříškou byl zvoneček, který vždy upozornil na někoho, kdo přicházel do domu. Zvonil jako z pohádky od kouzelného dědečka!

V domečku bydlela krásná, milá, okatá a šikovná holčička jménem Eliška se svojí maminkou a tatínkem. Eliška ve svém domečku měla ještě jednoho kamaráda a to malé štěňátko, celé bílé jménem Lili. Malá Eliška v domečku měla krásný pokojíček, kde bylo plno hraček, plyšová zvířátka, panenky v postýlce a v kočárku, který si Eliška s maminkou vozila vždy na zahradu k pískovišti.

V domečku bylo příjemné teplo, kamna v obývacím pokoji plápolala, a protože sluníčko ještě lákalo na krásnou procházku, maminka a tatínek s Eliškou vyšli na blízké dětské hřiště, kam se Eliška vždy s maminkou zastavila, když spolu byli nakupovat. Znala to tam a v létě na hřišti bývalo plno dětí, se kterými si Eliška hrála. Protože ještě nechodila do Mateřské školky, byla s maminkou doma, byly spolu na hřišti často a s tatínkem i o sobotách a nedělích, když nebyl v práci.

Dnes ale hřiště bylo prázdné, přece jen vítr, který si pohrával s okolními stromy, byl chvílemi studený. Na chodníčku mezi lavičkami bylo plno spadlých barevných listů a Eliška s maminkou a tatínkem je sbírali do krásné podzimní kytice a tu a tam našli i spadlé kaštany. Eliška měla krásnou teplou bundu a čepici, která byla stejně růžová jako rukavice a šála. Čepice navíc měla tvar malého koťátka, s ušima, čumáčkem a s vyšpulenou pusinkou. Elišce to moc slušelo! Nádherná malá holčička a venku na procházce se jí moc líbilo.

Proto, když maminka s tatínkem rozhodli, že už půjdou domů, do tepla, Elišce se moc nechtělo. Ale vítr byl studenější a studenější a tak se všichni už těšili na malou svačinku s teplým kakaem a čajem. Domeček je přivítal brankou se zvonečkem, na který Eliška nikdy nezapomněla zazvonit!

Doma bylo krásně teplo, za chvíli bylo na stole v obýváku u praskajícího krbu plno teplého čaje, kakaa a maminčiných koláčů. Eliška měla ráda dětské ovocné přesnídávky a kousky jablíčka, ani ty na stole nechyběly. U pohádky v televizi si všichni užívali krásného podzimního podvečera.

Eliška se rozhodla, poté, co ji maminka vykoupala ve voňavé pěnové teplé vodičce, kdy byla už v pyžámku nachystaná do postýlky na sladký spánek, že si ještě pohraje se svými hračkami. Vzala si na klín plyšového medvídka a nejoblíbenější panenku a oba je přikryla malou dečkou. Seděla s nimi na malém křesílku, který jí donesl Ježíšek a po očku koukala na televizi s tatínkem. Za chvíli Eliška pocítila, jak se jí klíží očka a cítila se unavená a ospalá. Byla jí i trošku zima a to se v pokoji krásně topí. Maminka za nimi přišla do obývacího pokoje a hned pečlivým pohledem poznala, že Eliška není ve své kůži, že není rozverná, hravá, veselá a švitořivá jako vždy. I tatínek si začal dělat starosti a byly o to větší, když malá Eliška se po několikáté rozkašlala. I nosánek malou Elišku začal divně svědit a lechtat, Eliška měla rýmu. Maminka i tatínek hned Elišku položili do její krásné postýlky, maminka Elišce donesla růžový sirup, který nebyl moc dobrý, ale za to byl sladký a byl to pro Elišku lék, kapky které jí maminka nakapala do nosu a dětskou láhev plnou čaje. Eliška měla žízeň, a proto se ráda napila a už se těšila, jak si lehne na svůj polštářek, pod teplou přikrývku. To ale ještě Eliška nevěděla, že její peřinka v postýlce je kouzelná!!!

Maminka nechala rožnutou malou světle růžovou lampičku, ale Eliška hned usnula. Schoulila se pod svoji peřinku s malým plyšovým medvídkem.

Celé odpoledne i na procházce byla s nimi také malá bílá kulička, Lili, která proběhnutí venku jenom přivítala, ale jakmile se všichni vydali k domovu, byla i ona ráda, že už bude v teple svého pelíšku. Lilinka neustále svými černými očky, které měla jako korálky, sledovala co a kde dělá Eliška a jakmile se Eliška někam vypravila, byla jí v patách. Chvíli podřimovala v pelíšku, ale když malou Elišku maminka s tatínkem donesla do postýlky, ihned Lilinka zaujmula své místo vedle postýlky, aby mohla být na blízku svojí kamarádce! Sama ale asi vycítila, že Elišce není dobře, že asi bude nemocná. Ležela tichounce a dávala bedlivý pozor na malou Elišku v postýlce.

I když měla Eliška svůj pokojíček, postýlku na spaní měla u maminky a tatínka v ložnici, aby se sama nebála a také aby mohli rodiče na malou dávat pozor i v noci. Když byla ještě menší, v noci se budila na přebalení a papání, tak ji měla maminka pořád na očích a byla hned u postýlky. I dnes byla Eliška kousek od postele maminky a tatínka.

Elišku probralo ze spánku velké teplo, cítila se moc unaveně, rušil ji kašel a plný nosánek. Byla odkopaná, peřinku měla jen na nožkách a u toho jí byla i zima. Bolela jí hlavička. Začala plakat a maminka i tatínek byli hned u její postýlky a starostlivě vzali malou do náručí. Maminka donesla teploměr a za malou chvilku zjistili, že Eliška má teplotu. Celá hořela a měla nemocná očka, které byly smutné, uplakané a unavené. Kašel Elišku pořád škrábal v krku, tak chvíli po napití čaje, zase kašlala a kašlala. Maminka ji měla v náručí a to bylo o hodně lepší. Bylo tam bezpečno, teplo a útulno. Tatínek šel uvařit nový čaj a malém tácku přinesl léčivý sirup a kapky do nosu. Donesl ještě jedny kapky, které by měly snížit horečku. Eliška ráda vypila čaj, měla žízeň a v náručí maminky už tolik nekašlala. Po chvilce asi malá Eliška usnula a maminka ji přikryla peřinkou. Bylo to příjemné a slabě svítící lampička dodávala Eliščině postýlce pocit bezpečí a tepla.

Maminka a tatínek už šli také spát, ale lampičku nechali rožnutou, to proto, aby mohli hned k Elišce, kdyby zase krček a kašlání nedovolil malé klidně spát.

Eliška spala klidněji, ale rýma a tím i plný nosánek byl slyšet, že Eliška je nachlazená a že nějaký čas bude muset ležet v postýlce, v teple.

Její štěňátko Liluška ležela schoulená pod postýlkou a taky s očkama plné starostí, že její malá kamarádka není v pořádku, bedlivě střežila a hlídala.

Po nějaké chvilce, když už venku byla úplná tma tmoucí, kdy prosvítal za oknem jen kousek svítícího měsíce a kdy i v létě se Eliška tmy za oknem někdy bála, ji najednou vzbudil nějaký šepot a tichý hlásek. Eliška se po chvilce podívala na peřinku a kolem sebe a najednou uviděla něco, co vůbec do té doby neznala a neviděla. Její peřinka i polštářek měli světle růžovou barvu a na polštářku i na peřince od shora až dolů byli natištěni malí krásně modří trpaslíčci s čepičkami na hlavičkách. Měli modré košilky i kalhotky, a byli tak malí, že je viděla jen Eliška! Čepičky měli lemované bílou stužkou a měli krásná tmavě modrá očka. Ty očka koukali na Elišku zvědavě a zkoumali, jestli je Eliška už opravdu už vidí. Viděla. Všichni trpaslíčci seděli před Eliškou na peřince a něco si mezi sebou šeptali. Slabounce a potichu. Eliška vůbec nevěděla kde se trpaslíčci vzali, ani nedutala, jen se tiše dívala. Otočila se na postel maminky a tatínka, ale oba spali. Eliška si opatrně sedla v postýlce, aby nepohnula moc peřinkou, aby malí návštěvníci nezmizeli. Byli pořád tam a dokonce nevzbudili ani malou Lilušku, která oddychovala vedle postýlky. Modré trpaslíčky viděla jen Eliška!

Když se takhle pozorovali navzájem nějakou tu chvíli, odvážila se Eliška a vytáhla z podpeřinky svého plyšového medvídka, aby ho trpaslíčkům ukázala. Ti chvíli koukali na medvídka a snažili se ho dotknout a pohladit. Malými prstíky se hračky dotýkali a začali se usmívat a mluvit mezi sebou hlasitěji. Co ale velmi přišlo Elišce divné-ona jim všechno rozuměla, slyšela zřetelně vše, co povídají a co bylo nejzajímavější, to co si Eliška pomyslela, že i ona by jim ráda řekla-ještě neuměla všechno  dobře říct-trpaslíčci jí rozuměli a hned věděli, co jim Eliška chce povědět!

Eliška upřeně koukala na malé návštěvníky a potichu se jich ptala, kde se malé postavičky na peřince objevily, odkud přišly a jestli jsou z pohádky. Jeden z trpaslíčků, ten největší co byl nejblíže k Elišce jí vyprávěl, že jsou skřítci zdraví. Že jsou vždy povoláni k malým, hodným a nemocným holčičkám a chlapečkům a že je chrání před nemocemi a bolestmi. Každý ze skřítků má svoji úlohu, kterou plní, jeden z nich chrání od bolesti hlavičky, druhý od bolesti v krčku, další při rýmě, ale prý jsou mezi skřítci i takoví, kteří pomáhají, když mají malé děti poraněnou nožičku nebo ručičku, když mají nějakou bolístku. Prý se objeví všem dětem, které jsou poslušné a hodné, poslouchají své rodiče, pana doktora a berou léky na svoje bolístky.

Eliška bedlivě naslouchala a skřítky pozorovala. Za malou chvilku zkusila si na malé postavičky sáhnout svými prstíky. Jen co natáhla ručičku a dotkla se toho největšího, cítila krásnou jemnou a teplou hebkost a cítila na tvářičce pohlazení. Zkoušela to znovu a znovu a vždy se jí skřítci odměnili pohlazením a krátkou tichou písničkou, kterou slyšela jen Eliška. Po chvilce se seběhli i ostatní malé postavičky a zašeptali děvčátku, ať si položí hlavičku na polštářek a že jí budou vyprávět krásnou pohádku. Eliška poslechla, peřinkou se přikryla a po očku sledovala, jestli malé postavičky neodešly. Bylo by jí to jistě moc líto, byli to její noví kamarádi! Ne, neodešli, ve chvíli jak se položila na polštářek, sesedli se skřítci kolem její hlavičky, vyprávěli jí pohádku a jemně ji hladili po tvářičce. Za malou chvilku Eliška usnula a se svojí plyšovou hračkou naslouchala malým kamarádům, kteří jí pomáhali nachlazení zmírnit a utišit.

Když tatínek vstával do práce, byl jako myška aby Elišku neprobudil, ale jí probudil kašel, který byl sice mnohem menší, ale stále škrabal v krčku a rýma, která lechtala opět v nosánku. Maminka ihned vstala a šla k Elišce, vzala ji do náruče a hned měřila teplotu. Teplota už nebyla. Převlékla Elišku, dala jí kapky i léky a hodně čaje a chovala jí v náručí. Bylo ráno, ale po chvíli Eliška cítila, že by si ještě ráda zdřímla, nemoc ji unavila. Také moc a moc by ráda viděla své nové kamarády skřítky, kteří na polštářku nebyli. Eliška si pozorně prohlížela celou postýlku a skřítci nikde. Neslyšela ani jejich šepot, ani tichý zpěv, ani pohlazení na tvářičce. Byla z toho smutná. Maminka vypravila tatínka do práce a vrátila se za Eliškou k postýlce. Venku už bylo světlo, ale za okny bubnoval déšť a Elišce bylo náhle moc smutno. Chtěla své skřítky vidět, proto se rychle zavrtala pod peřinku, pevně sevřela plyšového medvídka a usnula. Už ani neslyšela, že maminka ještě na zahradu pouští na vyvenčení kamarádku Lilinku, která celou noc střežila Elišky spánek, ale skřítky štěňátko nevidělo!

Maminka chystala v kuchyni snídani, byla potichoučku, ale po chvilka se Eliška opět probudila. Skřítci se už neukázali, už tam nebyli. Eliška seděla chvíli v postýlce, očičkama je hledala, ale nikde nikdo. Tak Eliška usoudila, že je asi uvidí v noci, až bude tma, až bude zase večer spát. Nemohla se dočkat. Maminka si donesla Elišku sebou do obývacího pokoje, bylo tam teplo a příjemně. Eliška už teplotu neměla, ale občas kašlala a z nosu jí trápila rýma. Z toho kašle byla unavená, bolelo jí celé tělíčko, chtělo se jí spát. Maminka se bála v tom škaredém počasí vzít Elišku k panu doktorovi ven, do střediska, tak se telefonem domluvila s tou hodnou paní sestřičkou, že pan doktor přijde za Eliškou domů, jak skončí v ordinaci. Doma bylo příjemně, Eliška si vzala i pár lžiček ovocné dřeně co jí maminka udělala a hodně pila čaj. Maminka byla s ní a vyprávěla jí pohádky. Mezitím z kuchyně zavoněla polévka a maminka zkoušela dát pár lžiček i Elišce. Ta moc nechtěla, neměla chuť jíst, jen čaj jí dělal dobře na kašel a na rýmu. Také z toho kašlání měla pořád žízeň.

Zazvonil u branky zázračný zvoneček, někdo přišel. To už byl pan doktor a maminka mu hned šla otevřít. Jen co si pan doktor odložil své věci a ohřál si ruce a přistoupil k Elišce, která ostražitě na něho koukala. Z jeho bílého pláště, co měl na sobě, věděla dobře, že ji pan doktor bude vyšetřovat. Začala se bát a očičkama hledala maminku. Ta byla vedle pana doktora a držela malou za ručičku. Pan doktor se podíval Elišce do krku, poslechl si jí takovými hadičkami, co měl v uších na hrudi, kde dráždil Elišku kašel, změřil teplotu a prosahal Elišce krček. Vyšetření se jí nelíbilo a skoro celé ho proplakala, nejraději by už zase spala a tak viděla své skřítky zdraví.

Eliška nevěděla, že skřítci jsou opravdu kouzelní, a že když je přes den nevidí ani neslyší, že stále jsou jí nablízku a střeží, aby bacily ošklivé nemoci v tělíčku dál holčičku netrápily. Svými uzdravujícími a kouzly dbali na Eliščino zdraví.

Pan doktor odešel, dal mamince ještě jeden malý lék, vypadal jako bombónek, byl barevný a sladký. Maminka ho měla Elišce dát po obědě a před spaním. Maminka nakapala Elišce do nosu, dala jí čerstvý a lahodný čaj a šla Elišku uložit. Únava z nemoci stále vysilovala holčičku, že skoro ihned usnula. Těšila se na setkání se skřítky, ale protože asi bylo světlo a ve dne, nepřišli. Maminka se chodila dívat k postýlce a u toho odbíhala dělat večeři. Měl se za chvíli vrátit tatínek z práce.

Elišku probudily dveře a tatínkův hlas hned u postýlky. U nohou se batolila Lilinka, která tatínka vítala s radostí, že ji na chvíli vezme ven na procházku. Počasí ale bylo tak deštivé a chladné, že ji tatínek vzal jen na zahradu na pořádné proběhnutí. Vždy, když šli kolem oken, kde byla Eliška už v náručí maminky na ni zamávali.

Tatínek přiložil do krbu, a maminka chystala stůl k večeři. I když měla Eliška rýmu, cítila vůni z kuchyně. S tatínkem večeřeli společně, ale Eliška chtěla jen pár lžiček, neměla chuť k jídlu. Maminka jí dala ještě ovocnou šťávu a pár lžiček dezertu, který se pěkně polykal, byl jako kašička. Ale i toho malá spapala málo, opět se dostavila únava a tělíčko volalo po odpočinku. Elišku trápilo nachlazení s rýmou, kýcháním a kašlem a večer z toho všeho i pobolívání v krčku.

Maminka Elišku ve vyhřáté koupelně dobře umyla, aby neprochladla a vynechala dnes vždy tak oblíbené koupání, ale dnes to Elišce vůbec nevadilo. Už se viděla v postýlce a doufala ve své kamarády skřítky.

Spolykala poslušně léky a i kapky do nosu a vypila skoro celou lahev čaje. Očka se jí klížily a schoulila se mamince v náručí. Lilinka s nimi seděla u televize, kde tatínek sledoval zprávy a předpověď počasí. Čeká ho daleká jízda a to už za Eliška si ani nevšimla, že tatínek šel natřepat a nachystat malé postýlku a hned na polštářek položil jejího medvídka. I když bylo Elišce už lépe, stejně ráda byla, když jí opatrně maminka s tatínkem uložili do postýlky. Přitiskla k sobě medvídka, maminka jí rozsvítila lampičku a dnes jí pohádku vyprávěl tatínek! Když je Eliška zdravá, tak se jí pohádky od tatínka vždy moc líbí, jsou veselé a tatínek se u nich vždy tváří moc legračně. Napodobuje zvířátka a předvádí jejich skoky a pohyby. Mnohokrát se oba nasmějí, až je musí maminka napomenout. Dnes je to pohádka krátká a potichá, Elišce se zavírají očka hned po začátku vyprávění.

Dva dny a venku přece jen začalo škaredé podzimní počasí. Eliška milovala tyto společné večery, kdy si maminka s tatínkem tiše povídali a i s kamarádkou Lilinkou byli všichni společně doma.

Když Eliška spala, lampička ještě svítila po celou noc, slyšela jen malé své kamarády skřítky, kteří za ní přišli zase na peřinku, ale už je neviděla. Spala mnohem klidněji, kašel Elišku trápil jen málo, občas jí maminka dala napít čaje, ale skřítci k Elišce jen šeptali:

Naše drahá Eliško, jsme stále u tebe, budeme tě chránit vždycky, když to budeš potřebovat, vždy když budeš nemocná, když tě bude něco bolet. Budeme pořád tvými kamarády a stát u tvé malé krásné hlavičky jako tví malí modří andílci. Nezapomeň na nás, ty budeš už za chvíli zdravá a my musíme pomáhat i ostatním nemocným dětem. Ale kdykoli si na nás vzpomeneš, přijdeme za tebou. Pohladíme tě po tvářičce vždycky, když budeš mít bolístku. Máme tě rádi!

Eliška usínala a spala klidným spánkem, v ručičce svírala svého medvídka, vedle postýlky se tulila kamarádka Lilinka a cítila svoji ochranu v mamince a v tatínkovi, kteří byli stále s ní. Za malý okamžik se jí začalo zdát o pohádkách, co jí vyprávěli skřítci. Nebo že by to malé, krásné a roztomilé Elišce vyprávěli oni? Sami? Že by jako vždy s ní spali na polštářku a chránili jí?