Příběh o Vojtíškovi

Příběh o Vojtíškovi

I když byla teprve půlka listopadu, do rána napadlo tolik sněhu, že vrátka nebyla skoro vidět. Dědeček od rána se snažil proházet alespoň cestičku k brance, ale sněhu napadlo tolik, že to šlo velmi pomalu. A to ještě sníh drobounce padal!

Malý Vojtíšek ležel ještě v teplé posteli a pozoroval ledové květy na okně, které do rána na skle vykvetly. Byla to nádherná podívaná, pod dekou teploučko a v rohu kuchyně krásně a příjemně plápolal ohýnek v kamnech. Babička Vojtíškovi chystala snídani, mléko a namazaný chléb a tak malý Vojta musel teplo postýlky opustit. Nevadilo mu to, rád hned po snídani pomůže dědovi s odhazováním sněhu!

Malý Vojtík byl úplně obyčejný kluk, bylo mu jedenáct let a bydlel jen s babičkou a s dědem v malé chaloupce na úpatí hor, které byly krásně vidět za jasného počasí a při bouřce naháněly strach. Proto nebylo nikdy divné, že zima tady v podhůří trvala déle než jinde, začínala mnohem dřív a poslední sníh někdy se držel místy až do máje. Když bylo Vojtovi devět let, tak přišel o rodiče. Maminka i tatínek pracovali před zimou v lese, společně sváželi na povozu dříví na topení a začala velká vichřice. Mysleli, že ještě poslední povoz dovezou z lesa dolů, ale najednou se ozvala ohromující rána a veliký smrk padl přímo na jejich povoz. Vzal tak Vojtíškovi maminku i tátu v jednom okamžiku.

Vojtíškovi, babičce i dědečkovi bylo hrozně smutno, babička z toho i ochořela a celou zimu byla jako bez duše, ale malý Vojta byl právě ten, který jí dodával sílu žít dál. Byla to maminka maminky. Malý Vojta dlouho nemohl pochopit, proč je svět tak krutý, nemohl se dlouho se vším smířit. Věděl, že má babičku a dědy, ale mámu a tátu už ne!

Vojtík byl šikovný kluk a sám se snažil, aby babička s dědem to neměli tak těžké, ale vše oproti ostatním klukům to měl těžší, Vojta byl od narození hluchý. Maminka a babička malého Vojtu naučily sice mluvit, psát i počítat, ale sluch mu vrátit nedokázaly. Proto tedy, když Vojta koukal přímo na jejich ústa, rozuměl skoro vše, ale jakmile jeho se jeho oči dívaly jinam, neslyšel nic. Dlouho si myslel, že to tak mají všichni, ale brzy pochopil, že on je jiný než ostatní děti. Stal se časem být velmi uzavřeným a chvílemi i smutným chlapcem, ale o to víc byl velmi pracovitý a hodný. Pomáhal, seč mohl a zastat každou práci.

Chaloupka, kde s babičkou a dědem žili, byla jen malý kousek od nevelkého zámečku, který nebyl nijak honosný, ale práce se v zámečku našla skoro pro všechny z osady, kde žil i Vojta. Bylo to jen pár chalup a každý pracoval pro paní kněžnu a pana knížete, kteří zámek spravovali.

Právě pro tuto paní kněžnu a pana knížete tenkrát rodiče Vojty sváželi na zimu dříví a za tuto mimořádnou práci měli od pana knížete dovoleno si navozit knížecím povozem na celou zimu i pro sebe, do chaloupky. Byli velmi rádi, v chaloupce topilo po celý rok, proto s tatínkem tenkrát jela i maminka. Ta jinak, jako babička pracovala v knížecí kuchyni a ostatní mužské práce měli na starosti na zámečku a v lese všichni muži z osady. Pan kníže byl moc hodný pán a zámeček miloval, i když byl nucen, díky svým povinnostem často vyjíždět mimo zámeček. Paní kněžna naopak vládla svým poddaným pevnou rukou a přísností, zato však zámeček byl vždy v naprostém pořádku, a když k pánům přijížděla návštěva, a to někdy i na několik týdnů, byli všichni velmi spokojeni. Paní kněžna dbala na to, aby jakékoli svátky byly přísně dodržovány a to s parádou, dobrým jídlem a pitím. Byla i přísná na své poddané a vyžadovala, aby se osobní služebnictvo učilo číst, psát, počítat a vůbec umělo se chovat na úrovni, které by nezavdávalo hanbu pro návštěvy a nakonec i pro paní kněžnu a pana knížete. Sama velmi ráda četla, zajímala se o cestování. Vlastně nebyla zlá, jen přísná a důsledná. Paní kněžna a pan kníže měli syna, jménem Jan, ten byl o rok starší než Vojtík a byl to velmi hodný kluk. Vždy se kamarádil s ostatními chlapci z osady a vůbec, byl jako oni. Paní kněžna to někdy neviděla ráda, ale nijak tomu nemohla a snad i nechtěla zabránit. Před lety se rozhodla, že pro všechny děti z osady najme učitele a tak i malý Vojtík chodil dvakrát v týdnu do zámečku jakoby do školy. Moc ho to bavilo, chodili tam jen chlapci, děvčata se to pak učila od nich, byla to výsada chlapců. Jen pro Vojtíka to bylo těžší, díky jeho málomluvnosti a jeho utrápené hluchotě. Musel dávat pozor mnohem víc než ostatní, aby porozuměl. Horší bylo, když stál pan učitel zády.

Všichni z osady věděli, že Vojtík je hluchý, proto se snažili mluvit přímo na něj. I tak to Vojtu moc trápilo, že je jiný, než ostatní děti. Někdy potají i plakal a byl smutnější než kdy jindy. Jeho hluchota ho trápila.

Vojta byl nejraději se svými blízkými, teď už jen se svojí babičkou a dědečkem, nejvíc jim rozuměl. Po smrti jeho rodičů dovolila paní kněžna s velkou přímluvou pana knížete a Jana, aby mohl Vojta pracovat také v kuchyni jako jeho babička, aby tam byli spolu. Vojta rád vařil a práce se mu v kuchyni, kde bylo vždy teploučko a něco na zub moc líbilo. Byl ochoten dělat cokoli a rád se novému přiučil. Děda také pracoval v zámečku, ale byl mistrem údržby zámku, pracoval přímo v komnatách panstva a s pomocníkem opravovali jednou dveře, okna, zámky ve dveřích nebo se starali o krby, tedy jejich kovových okrasných mříží. Vše co se týkalo kovu a s tím spojené opravy měl na starosti dědeček. Někdy ho celý den s babičkou ani neviděli a sešli se všichni až doma. Děda svoji práci dělal velmi pečlivě a nikdy neuměl od rozdělané práce. A paní kněžna to vždy ocenila. Nejvíc práce bylo před příjezdem letních návštěv a pak před zimou a samotnými vánočními svátky. To za panstvem jezdily i tři kočáry plné hostů. Vždy to byly velké sáně plné kožešin a za nimi jezdil kočár s osobním služebnictvem. Někteří měli malé pejsky, miláčky a to potom zámeček ožíval naplno. Kuchyně musela být vždy připravená panstvu posloužit.

Vedle hlavní brány, která vedla do nádvoří zámečku byly malé schůdky, které snad kámen po kameni postavil snad dědův děd nebo snad i jeho děd. Byly staré, ale krátily cestu z chaloupky k zámečku. Ale v zimě museli s babičkou často jít hlavní cestičkou, schůdky byly zaváté. A tak tomu bylo i to ráno, kdy sníh udělil první zimní nadílku.

Toho rána Vojta dosyta posnídal, pořádně teple se oblékl a šel pomáhat dědečkovi se sněhem. Kolem dědečka pobíhal vesele jejich Brok, což byl pejsek nalezený jako štěňátko v lese a našel ho tatínek. Třásl se strachy, z osady nebyl nikoho, tak se asi zatoulal od vzdálenějšího malého městečka. Byl chudák hladový, žíznivý a doma všichni rozhodli, že Brok zůstane u nich. Spal dva dny, vždy se jen probudil na jídlo, co mu zavonělo a na napití mlíčka. Spal pod kamny a bylo vidět, že ihned chaloupku přijal jako nový domov.

Brok nabíral kusy odházeného sněhu na čenich a vyhazoval ho do výšky. Dědeček ho za to asi káral, ale byl od Vojty otočený bokem, tak Vojta přesně nevěděl za co. Ale dědeček se usmíval, tak to jistě byla jen legrace. Vojta chvíli dědečkovi pomáhal, když cítil, ruku na svém rameni. To byla babička, která již byla ve svém velkém vlněném šátku a vysokými botami nachystaná na cestu na zámeček do kuchyně. Vojta uklidil koště ke kůlně, zamával na dědy a vydal se s babičkou po hlavní cestě k zámku. Schůdky byli jistě zasněžené a nedalo by se s nimi vyjít nahoru. Děda má jistou výhodu, chodí později, zato do večera, panstvo ráno ještě spí a nechce být rušeno. Mnohdy chodí až o desáté, aby bylo panstvo i po snídani. Kdežto kuchyně pracovala od brzkého rána.

Jistě asi, že babičce i Vojtovi krásně pod každým krokem křupal čerstvý sníh, ale Vojta to neslyšel, slyšel jen ticho. To ale malému Vojtovi nedalo tu podívanou na krásně zasněženou krajinu okolo.

V zámečku pracovalo plno lidí z osady, ale v kuchyni to vše mělo pravidelný řád. Brzy ráno, ještě za tmy začaly pracovat dvě sousedky a jejich pomocnice a začaly připravovat snídani. Vždy nejprve pro panstvo a pak horký čaj a chleby pro ostatní služebnictvo a nanosily vodu. Pak v kuchyni zavládly další tři ženy a já jako pomocník a od dopoledne jsme připravovali oběd pro celý zámeček, vždy byla kupa nádobí, hrnců a tak mě čekala práce u umývání toho všeho a po nanošení vody na večer začala příprava na večeři. A to měly na starosti zase další sousedky, které svoji práci začínali hned po obědě, a končily pozdě večer. A tak jsme se tam střídali a věřím, že s našimi jídly byli všichni spokojeni. Horší byl provoz kuchyně v době, kdy přijely návštěvy. To muselo být vše přesně připravené, uvařené, víno vychlazené a napečeno plno překrásných sladkostí! Dorty byly jako na výstavu a Vojtík se vždy kochal, jak se jídla nosila panstvu, jak malebně vypadají na podnosech a v mísách. V kuchyni nesměla nikdy chybět voda a dřevo na topení. A tak byly dny, kdy se Vojta nezastavil a večer ulehl a ihned usnul. V kuchyni se při vaření vše chodilo jako na drátku a babička Vojtíkovi dávala příkazy, nejlépe jí rozuměl. Ale jeho odezírání i ostatních sousedek se zdárně vedlo. Vojta byl v kuchyni spokojený.

Když došli Vojta s babičkou na nádvoří, zrovna zastihly paní kněžnu, jak na velkých sáních se synem Janem odjíždí pryč. Byli přikrytí mnoha kožešinami, což znamenalo, že jedou někam dál. Jan pokynul babičce i Vojtovi a kněžna mírnou úklonou oba pozdravila také. Pan kníže zůstal v zámečku. Odjezdem Jana znamenalo pro Vojtu to, že dnes se Jan v kuchyni neobjeví na žádný mls, tak jako tomu bylo denně. I když mladý kníže Jan už měl i své povinnosti, vždy si našel chvilku do kuchyně utéct na něco dobrého. Byl to nenamyšlený kluk a Vojtu měl rád a pořád by jedl. Miloval sladké a tak žádný podnos s koláči nezůstal bez mezery, kdy Jan si koláče tajně dával do kapsy a během chvilky snědl. Mnohokrát před obědem, ale to paní kněžna nesměla vidět!

V kuchyni bylo práce o dost méně, proto také babička s Vojtem ten listopadový den přišli o něco dříve. Horší byl večer, babička si velmi brzo, hned po večeři lehla do postele a dědeček jí několikrát vařil horký bylinkový čaj. Babička pokašlávala a bylo vidět, že jí není dobře.

Sníh se sice už nesypal, zato nebe svítilo, bylo jasno a hory jen opodál pouštěly temný hrozivý stín, ukazovaly svoji nadvládu. Ještě drahnou chvíli se Vojtík koukal z okna a začínal mít strach o babičku. Než usnul, šel se podívat tichounce do pokoje k babičce a dědovi, ale oba klidně spali.

Kamna v kuchyni dávala Vojtíkovi jedinou krásnou podívanou, kdy v jejich mřížkách dole nad roštem probleskoval mírumilovný oheň a dával útulnost domova.

Ráno Vojta vyskočil z postele, snad i strachy co je s babičkou ale tu ihned zahlédl v kuchyni, jak přikládá do kamen. Měla na sobě vlněný šál a bylo vidět, že stále pokašlává. Vojtík chvíli koukal na babičku a ta se usmála, když v tom přišel do kuchyně dědeček a sedl si k Vojtovi na postel a začal pomalu a srozumitelně Vojtíkovi vysvětlovat, že na zámeček s ním dnes půjde on, babička musí to nachlazení vyležet. Asi to udělal ten první sníh. Během chvíle byl Vojtík připraven na cestu na zámeček a dědeček také. Na zámečku už vše fungovalo jak má, dědeček šel s Vojtem do kuchyně a asi domlouval se sousedkami, aby to den dva odpracovaly za babičku, která musí nachlazení vyležet. Jedna sousedka ihned šla do malé komůrky za kuchyní, kde byly uskladněny suroviny na vaření a u stropu na velké tyči visely trsy sušených bylin. Vojta tam moc rád chodil, vždy to krásně vonělo a Vojta čichal ke všem bylinkám. Sousedka dědovi jeden trs podala a přidala k tomu skleničku medu. Dědeček na mě pokynul a odešel. Vojta v kuchyni zůstal bez babičky a musel dávat o to větší pozor, aby pochopil, co se od něho dnes chce, aby udělal. Snažil se a všichni na něho byli moc příjemní.

Domů skoro běžel a měl strach, jak se babičce daří. Vběhl do kuchyně, babička seděla u kamen a na Vojtíka se usmála. Bylo jí lépe, to hned Vojta poznal. Ulevilo se mu, sednul si k babičce na lavici a pomalu vyprávěl, že paní kněžna přijede až zítra, druhý den, že sousedky vařily jen pro ostatní a pro pana knížete. Paní kněžna dojede s Janem večer až druhý den. Babička byla ráda a Vojtíka láskyplně objala. Vojta byl šťastný!

Druhý den babička ještě zůstala vyležet nachlazení a Vojtík do kuchyně utíkal hned po ránu sám. Dědeček slíbil, že se za ním zastaví, ale až poté, co musí s ostatními přichystat hned vlevo na nádvoří malou komůrku, která sloužila jako spíž pro brambory, jablka a vejce. Musí prý vše urovnat, že tam večer paní kněžna chce něco dát. To vše Vojtík viděl, jak mu to u snídaně děda vysvětloval u krajíce k snídani.

Vojta došel do kuchyně přesně v tu pravou chvíli, venku totiž začali náhončí vypouštět zámecké psy na proběhnutí a na denní výcvik. Na starosti je měli čtyři náhončí, a dva strážní. Psi byli jako z divokých vajec, pobíhali po nádvoří a protože to byli lovečtí psi, byli i hodně rychlí. Ale věděli, že u kuchyně vždy najdou nějaký ten pamlsek, tak jejich cesta vedla nejprve ke dveřím kuchyně. Ač je Vojta znal, respektoval jejich sílu a rychlost. Pan knížky se rád díval z okna na své psi, jak dostávají ten pravý lovecký výcvik na pokyny a jak si užívají svobody, bylo vidět, že i je sníh baví a jejich ranní venčení je velkou hrou. Ale byli to přece jen psi!

Celý den uběhl Vojtovi a ani se nenadál a venku už bylo šero. Od paní kuchařky dostal tvaroh a půli chleba a vyšel z kuchyně, kde na něho mával dědeček. Měl ještě plné ruce práce, celou komůrku uklízeli s ostatními a tak přivolal Vojtíka k sobě, aby mu zřetelně řekl, že má vyřídit doma, že přijde později. Vojta utíkal k babičce, ale na schůdky si ještě netroufnul, bylo pořád hodně sněhu. Obloha byla temná a vypadalo to na další ranní příděl sněhu.

Doma už babička byla u kamen v zástěře a teplých papučích a bylo jí očividně lépe. Vojta zářil štěstím, že babička je v pořádku. Předal jí tvaroh a chléb a byla to vskutku dobrá večere. Děda dorazil až za tmy a Vojta pečlivě a pozorně koukal na jeho ústa, co říká. Vyprávěl, že paní kněžna přijela před chvílí i s Janem a skoro celý povoz měla plný. Dovezla nové nádobí, příbory, sklenice a skleničky, džbány, mísy, porcovaní tácy a velké mísy na polévky. I do kuchyně nakoupila nové nádobí, což vaření, pečení a i smažení bude teď úplně jako nové. Vše nádobí do kuchyně prý už do kuchyně všichni donesli, ale nádobí na prostírání na stůl, že paní kněžna chce až před příjezdem vánoční návštěvy, aby bylo nové a krásné. Prozradila, že na vánoční svátky čekají letos velkou návštěvu a že letošní vánoční svátky budou výjimečné, dojede maminka a tatínek paní kněžny, její bratr s rodinou, což je paní, pán a jejich dcera, a pak rodiče pána, maminka a tatínek. Všichni na zámečku budou až do nového roku. Ať děda, ale i všichni ostatní věděli, že toto je velká návštěva a že paní kněžna si bude chtít dát obzvlášť záležet!

Od toho dne na zámečku začal jiný řád, vše se chystalo, čistilo, připravovalo. Paní kněžna od rána do večera dávala bedlivý pozor, aby vše bylo dle jejích představ, zdobily se chodby, komnaty, neustále přibývalo stěhování nábytku samotného, vše se měnilo. V dny, kdy byly tyto neustálé změny, byly všichni tři na zámečku skoro od rána do večera. Paní kněžna začátkem prosince dokonce vypracovala i svůj jídelní lístek, který bude striktně na vánoční svátky dodržován. Zdála se být přísnější než kdy před tím a i syn Jan nacházel stále méně času odběhnout za námi do kuchyně. Skoro nebyl den, aby nesněžilo a tak i hory se ukazovaly pouze v bílých barvách. Některé stromy se klátily pod tíhou sněhu a působily unaveně. Jednou jsme ještě s tátou a dědou šli na dalekou mýtinu, našli jsme ji náhodou a našli jsme tam krmelec. Děda potom mluvil se sousedem a vyprávěl mu o mýtině a ten dědovi prozradil, že nikdo ve vsi o mýtině nemluví, že je to zvláštní místo. Široko daleko žádné stavení, žádný hajný ani polesní a stojí tam krmelec, vždy plný krmení. Vojtík si to vše vzpomněl, když vsí chodil Mikuláš s čerty. Donesli Vojtíkovi, že byl hodný malé jesličky a tam takový krmelec byl a v něm malé miminko. Vojtík ten den tak šťastný, sotva došel ze zámečku, chvíli u čaje odpočíval, v tom se otevřely dveře a Mikuláš. Čert sice se snažil rozdávat zlo, ale babička stála při Vojtovi, tak se cítil být v bezpečí. Babička mu vše pomalu překládala srozumitelně, ale vzpomínka na tajemné jesličky a tím i krmelec mu vzpomínku vrátily.

Hned na druhý den ráno, když přišli Vojta s babičkou na zámeček, bylo vše jiné, v kuchyni pracovali už dávno na obědě další paní sousedky a paní kněžna vládla na nádvoří. V krásném kožíšku a v rukavičkách stála u venkovní spíže, kde měla tenkrát koupené nové nádobí a sousedi nanášeli vše nové nahoru do zámečku, do připravených skříněk a příborníků. Jakmile nás uviděla s babičkou, ihned na nás pokynula, a něco vyprávěla babičce. Ta jen s úsměvem přikyvovala a pak se otočila na Vojtu a vysvětlila mu, že paní kněžna po nich chce, aby se oba postarali o nové sklo. Všechny sklenice, skleničky poháry a skleněné mísy musí být umístěny do naleštěných vitrín a poskládány přesně podle paní kněžny. Pan kníže i Jan byli na návštěvě v kostele ve městě a domlouvali mši, na kterou na vánoce se dostaví široká rodina. Měli jistě sebou i dlouhý papír, kdy měli od paní kněžny napsáno, co vše mají ještě koupit a zajistit. To jistě dojedou až pozdě večer. Na nádvoří zámečku byli snad všichni, pobíhala všechna stráž, náhončí a všichni sousedi měli plné ruce práce.

Psi cítili shon a byli nevrlí a štěkali. Od samého rána bylo rušno. Nádvoří bylo zameteno od sněhu, ale na zemi zůstala mírná ledovka, která ráno připomněla, že je zima a že vládne právě ona!

Vojta s babičkou se shostili svého úkolu. Vzali si oba velký koš a nosili skleněné nádobí do zámečku. Po obědě toho zbývala jen necelá polovina a babička podala Vojtovi velký tác a na něj naskládala malé likérové skleničky a skleněné vázy. Vojtík uchopil tác a šel přímo ke vchodu do zámečku. A v tu chvíli se to stalo!!!!!
Pár kroků před vchodem, před schody si Vojta všimnul, že dva psi prorazili branky od svých kotců a s nesmírným tempem utíkali k Vojtovi. Vojtík se šíleně polekal, upustil tác se vším sklem, to se na kousky roztříštilo a Vojty nenapadlo nic jiného než utíkat pryč. Neslyšel nic, jak na něho volali, ať se zastaví, jak volali na psi, jak volala babička k smrti vyděšená, neslyšel nic. Jen utíkal a utíkal. Slzy mu kapaly po tvářích a Vojta nevěděl kudy kam. Stále za sebou cítil psy a strážné, kteří byli v patách psům. Dostal hrozný strach za to, co provedl. Stále viděl to drahé rozbité sklo a tu hrůzu, kterou způsobil. Utíkal a utíkal stále dál, velkými závějemi, rozbředlým potokem. Nohy ho nesly dál a dál. Plakal. Sám nevěděl kam ho nohy nesou, už byl daleko od vesnice, prodíral se mezi stromy, keři a po kameních. Ruce i nohy měl zmrzlé, od krve, jak se škrábal na kameních a do kamenných kopců. Venku už byla skoro tma, obloha se chvílemi zatahovala, chvílemi byla jasná. Vojtík si uvědomoval, co babičce a dědovi způsobil za škodu a ostudu a strach ho hnal stále dál a dál.

Najednou se zastavil až na malé mýtině, kde už někdy byl, poznal to. Kousek od Vojty se něco zalesklo, šel blíž a uviděl malou studánku. Poznal mýtinku, kde byl kdysi s tátou a dědem, ale na studánku si neb¨vzpomínal. Šel ke studánce, a i když byl venku mráz, nebyla zamrzlá. Chvíli se díval do čiré studánky, a protože měl hroznou žízeň, s chutí se napil čisté a průzračné vody. Byla studená, ale Vojtíška osvěžila. Napil se ještě jednou a vodu si potřel i obličej. Byl uhnaný a voda ho osvěžila. Vojtík až v tomto tichu a klidu klekl na kolena a začal se modlit, sepjal ruce a upřímně se modlil tak, jak se může modlit hluchý člověk. Děkoval, prosil a zase děkoval, šepotem a se slzy v očích. Jeho ruce byly pevně semknuty a Vojta tak klečel dlouho. Ulevilo se mu, jeho dušička jakoby nabývala na síle. Když mu kanuly z očiček slzy, jeho oči se dívaly k nebi. Najednou zahlédl, jak padá hvězda zadíval se na směr kterým padala a uviděl krmelec plný čerstvého sena. Když ke krmelci přišel blíž, cítil vůni čerstvého sena, který ho snad omámil ještě víc. Neváhal a zalezl si do sena, zimníček co měl na sobě mu posloužil jako přikrývka a do sena se doslova zavrtal. Neměl čepici, tak si zimníček tak si ho dal až po nos. Téměř ihned usnul. Na tvářích Vojtíkovi ještě neuschnuly slzičky a tvrdě spal.

Spánek to byl tvrdý, ale divný viděl barvy, viděl jak mluví lidi kolem něho. To přece nemůže být pravda, vždyť neslyší!!!!

Ráno bylo chladné ale plné sluníčka. Vojta protřel oči, oblékl si kabátek a v tom zjistil div, něco co nenaznal! Nahmatal chumáč sena a slyšel, jak seno šustí, v korunách stromů pískal nějaký ptáček, který na zimu zůstává doma, a když Vojta stoupnul do sněhu, slyšel jeho křupání. Vojtíšek slyšel!!!!!!

Šel lesem udivený směrem k vesnici a byl unesený ze všech zvuků. Zkoušel šustit, dupat, mluvit sám pro sebe, volat, vše slyšel! Byl nešťastnější kluk na světě. Zanedlouho slyšel, co nikdy neslyšel, zastavil se a byly to zvony z kapličky ze zámku, z vesnice. Už ji i viděl mezi stromy a dokonce slyšel i štípání dřeva, co dělal jejich soused. Štěkot psů, jejich Broka! Utíkal domů co mu nohy a závěje stačily, padal na zem, ale byl šťastný!

V brance stála ustrašená babička a dědeček a byl tam s nimi i Jan ze zámečku a horlivě o něčem mluvili. Vojtík je slyšel! Utíkal a už z dálky volal-babičko, dědečku já slyším!!! Jane já tě slyším!!! Plakal a ve chvíli padl babičce a dědovi do náručí, byl tak šťastný!!!! Jan ho obejmul a i on se nevyhnul přívalu slz. Všichni si leželi v náručí a pocítili zázrak!! Div!!!! Vojta ač byl zmrzlý na kůži, hladový byl šťastný a po teplém čaji mluvili všichni a mluvili. Stal se zázrak a Vitím si ho zasloužil.

Na zámečku i ve vsi udělali před vánocemi velkou slávu pro Vojtíška a všichni byli šťastni za tento boží zázrak a všichni to Vojtíškovi srdečně přáli. Vojta začal žít už život šťastný a od té chvíle si cenil každého slova, co zaslechl. Zámeček celý večer svítil na jeho oslavu a všichni zářili štěstím. Babička i děda plakali radostí a děkovali za div, který se na mýtině stal.

Dodnes nikdo neví, kdo dal čerstvé seno do krmelce a děda když na jaře šel hledat mýtinku, nikdy ji nenašel, ani studánku, ani krmelec.

Jen po tomto zázraku se všem žilo lépe, až později se Vojta dozvěděl, že psi se strážnými za ním utíkali proto, aby se vrátil, že se vlastně nic nestalo, jen Vojta je tenkrát ještě neslyšel.

Tenkrát!