O hvězdičce
O hvězdičce
Nad lesem se začaly stahovat velké a tmavé mraky. Venku se pomalu začalo stmívat a vítr se víc a víc proháněl korunami stromů. Ty se houpaly jak jim vítr, který začal být studený, přikazoval. Vítr skučel, kvílel a chvílemi jakoby naříkal stále víc a víc. Zvířátka, která v lese žila si velmi rychle našla své pelíšky a nory, aby se před tímto velmi chladným a velkým větrem ukryla. Nebylo nikde vidět ani živé dušičky, les se zmítal jen pod větrem a blížící se tmou.
Dole pod lesem, kde začínala louka a pole, tekl úzký potůček, který vesele ševelil a šplouchal. Voda v potůčku byla průzračná a čirá a tak byly vidět rybky, které se vyhřívaly a sladce pluly úžlabinami potůčku. Na potůčku v tom nejširším místě byl břeh z písku a velký kámen. Vedle kamenu lávka a tou krásnou lávkou, na které se v zimě vešly i velké sáně s koňmi, vedla cesta až k lesu, který nyní působil strašidelně.
Za klikatým potůčkem a za lávkou byla vidět chaloupka, malá s komínem a rozsvícenými okny, které zářily směrem k lávce a zápraží před domkem. Kolem celého domečku byly veliké, pečlivě poskládané kusy dřeva, které voněly na dálku. Malá okénka svítila do tmy jako malé jiskřičky a tak dávala pocit jistoty a tepla.
Mraky na obloze byly tmavě šedé až černé a přes svítící měsíc bylo vidět, jak rychle plují po obloze. To vítr je honil a nenechal je měsíc dostatečně zakrýt, ale i přes to, v lese už byla tma.
Netrvalo dlouho a lesem, na palouku u lesa, na potůček a na střechu domečku se pomalu začaly trousit vločky sněhu. Padaly jemně a potichu, a protože byla venku zima a chladno, zůstávaly na zemi a tak za chvíli byla vidět i místa, kde oproti obloze začaly být i bílá místa. Sníh nepadal hustě, ale sněhové vločky byly velké jako pírka a pravidelně přibývali k těm, co už na zemi odpočívaly. Nastala zima a tak bylo i to pravé zimní počasí.
V malém domečku bydlela maminka s tatínkem a malá Rozárka, která byla o hlavu větší než její bráška Kubík a s nimi v domečku přebýval veliký pes jménem Bary. Ten měl svoji boudu venku, hned u zápraží pod okny, ale velmi často vpodvečer, kdy tatínek nanosil dříví do kamen a obešel stavení, Bary zkontroloval zahradu až k plotu a brance a už čekal, aby mohl taky domů, k teplým kamnům.
Rozárka i Kubík chodili do nedaleké vsi do školy a každé ráno je šel Bary vyprovodit až na cestu, která vedla podél potoku, a po škole zase na ně čekal u svého oblíbeného velkého stromu, kde už bylo do vesnice vidět.
Tak tomu bylo i další ráno, kdy vítr ustal svou nadvládu a venku zůstal jen sníh, který nerozstál, ale nebylo ho moc. I přes to, se Rozárka i Kuba teple oblékli a šli do školy. Bary jako vždy je doprovázel a všichni měli ze sněhu radost a dělali stopy na zasněžené cestě. Někdy, když bylo sněhu moc, brali si Rozárka s Kubíkem do školy sáně, na nich si vezli tašky s učením a cestou zpět, dali tašky na lavičku a zápraží a šli se naproti na kopec na sáních vozit, dokud je maminka nezavolala domů. Tatínek se chystal dnes také do vsi, ale musel ještě nachystat dříví, proto šly děti sami.
Les se také probudil a probudila se i zvířátka. Ta si přes den hledala nějakou tu potravu a snažila se udělat si zásoby, protože zvířátka zimu cítí a ví, že bude dlouhá a zásobit se musí. Každé zvířátko má svůj domov, kde se v noci schová v teple. Přes den jsou vidět stopy zvířátek ve sněhu a některá zvířátka už podle stop poznala i Rozárka s Kubem, tatínek je to naučil. V lese bylo sněhu méně než na stráni a na louce za domem, ale díky větru byly u některých stromů závěje.
Den utekl jako voda, ve škole se už skoro neučily, za dva dny dětem začínají vánoční prázdniny. Škola byla již vyzdobená, všichni měli vánoční náladu a děti se moc těšily. Vyprávěly si o Vánocích a jeden přes druhého vyprávěl své slavnostní zážitky. Dětem se to moc líbilo a skoro si nevšimly, že už je čas jít domů. Na hlavní chodbě už měly děti vyzdobený stromeček a tak bylo už jisté, že Ježíšek přijde opravdu za chvíli.
Když Rozárka s Kubem přišli domů, tatínek doma nebyl, byl ještě ve vsi a Bary je vítal u ,,jejich,, stromu, kde bylo vidět, že tatínek odjel s velkými sáněmi. Pan soused měl koně a tak s tatínkovi do sání vždy koně zapřáhnul. Byl to velký, mohutný kůň a byl to dobrák od kosti. Znal Rozárku s Kubou a i Bary byl jeho kamarád. Několikrát i Bary šel s koníkem a tatínkem až do vesnice. Dnes ale tatínek byl ve vsi sám, tak Rozárka i Kuba museli tatínka zastat a nanosili dříví ke kamnům mamince, aby bylo teplo a maminka mohla vařit. V domě bylo příjemně.
Venku během chvíle nastala tma, doma s e svítilo a za okny bylo vidět, že zase padá sníh. Děti vyhlížely tatínka a tak obě bedlivě sledovaly cestu, která k domu vedla. Snížek se drobně sypal za okny a na zápraží čekal na tatínka i Bary. Vítr už ustal, byl krásný předvánoční večer. A protože je vánoční období čas kouzel, tak se stalo něco neobvyklého, něco opravdu kouzelného.
Když Rozárka s Kubem, maminkou i tatínkem už spali pod teplou peřinou, tak v lese, kousek od domu se to přihodilo!
Měsíc, který se zmenšil, už nebyl jako velké kolo od vozu, svítil jen po očku na les a celé okolí a obloha byla plná hvězdiček. Vítr tolik nefoukal, ale i tak bylo vidět, jak si s mraky pohrává sem a tam. Najednou mezi stromy, kde se udělaly přes den závěje sněhu, který skoro zářil svojí bělostí, spadla na zem malá hvězdička. Celá zlatá, svítila v bílém sněhu a její třpyt se odrážel do třpytek vloček. Hvězdička ležela ve sněhu a nad sebou měla svoji oblohu, která byla plná jejich kamarádek hvězdiček, jen ona jediná byla dole na zemi, osamocená, ve sněhu. Chvíli koukala na nebe, tichounce a vyjeveně. Za malou chvilku dostala odvahu a začala se rozhlížet kolem sebe. To co viděla, znala jen z výšky oblohy, zvrchu a na zemi nikdy nebyla. Ani neznala to bílé, to co leží na zemi a tolik studí. Když se rozkoukala, rozplakala se. Nevěděla jak se má dostat zpět na oblohu mezi kamarádky a za tatínkem Měsíčkem. Zkoušela slabým hláskem volat, mávat svými paprsky, ale všechno bylo marné. Zkoušela i vyskočit, ale to nešlo také, byla moc malinká. Plakala a plakal. Byla moc smutná, venku tma, les a vůbec nevěděla, kde je.
Když se za nějakou chvíli začal pomalu les probouzet, uviděla schoulená hvězdička kam spadla. Viděla před sebou v dáli malý potůček a domeček s kouřícím komínem. Venku před domem pobíhalo nějaké velké zvíře, hvězdička se stále moc bála. Nevěděla co a kdo to je! Pozorovala dům a naslouchala hlasům, které se začaly od domu ozývat. Vyšly ven nějaké děti, maminka i tatínek a děti se vydaly na zasněženou cestu kolem potoka. Hvězdička se dlouho za nimi dívala, a když viděla, že maminka si vzala domů to velké zvíře, dostala odvahu a po malých krůčcích se začala přibližovat k domu.
Když hvězdička našla malou pěšinku ven z lesa, přikrčila se mezi malým porostem stromků, který už skoro lemoval potůček, a domeček měla na dohled, znovu pozorovala pečlivě domeček a všechno kolem něho. Sníh studil hvězdičku na jejich paprscích a byla jí zima. Když byla tak blízko domečku, vyšel z domu Bary a hvězdička v něm poznala velkého pejska, hlídače domova. Znala ho z oblohy! Větvičky stromů, které byly těžké pod nánosem bílých sněhových řetězů, ji studily, ale hvězdička stále pozorovala dům a tak ráda by se k domu přiblížila! Zanedlouho uviděla jak tatínek štípe venků dříví a pak také odcházel po cestě směrem ke vsi. Šel sám a pes Bary ho šel jen vyprovodit. V tom dostala hvězdička odvahu a přeběhla malou lávku a už byla za plotem u branky. Protože na zahradě ani na zápraží nebyla pes Bary vklouzla opatrně mezi plotem na zápraží a vyskočila na lavičku pod oknem do kuchyně. Lavička byla také zasněžená, ale to už byla hvězdička tak blízko, že jí ten chlad ze sněhu nevadil. Na zápraží byl sníh odmetený a malou škvírkou u okna se ven vinula krásná vůně něčeho, co hvězdička neznala. Chvíli byla skovaná pod oknem, ale pak vykoukla dovnitř. Maminka u kamen na velkém stole měla hotové krásné vánočky a právě je dávala do trouby péct. Oheň praskal a vůně se tak rozplývala ven, že hvězdička měla velikou chuť trošku vánočky ochutnat. Nahoře na vánočce byly mandle a ty co maminka vydělala z trouby, byly celé zlatavé madle na vánočkách svítily jako malé kamínky. Maminka si zpívala a vánočky ukládala do nachystaných mís. Hvězdička se nemohla vynadívat! Kouzlo domečku ji tak učarovalo, že by tak ráda byla vevnitř v teple s maminkou….!
Hvězdička málem ani nezpozorovala, že se po cestě blíží nějaký smích a hluk, že se vracejí děti ze školy! Utíkaly k domu, aby si vzali sáně a ještě si užily na sněhu, než bude podvečer a venku tma! Maminka je přivítala doma s koláčem a horkým čajem. Mezitím hvězdička byla skrčená za kůlničkou, kde měl táta také skované dřevo, to aby hvězdičku neobjevil Bary, který už pobíhal a hlídal kolem domu. Maminka už také vyhlížela tatínka a děti mezitím sáňkovaly na protějším kopci. Hvězdička viděla zase přes okno, jak maminka zdobí celou světnici vánoční výzdobou, jmelím a malými perníčky, které měla maminka upečené. Hvězdička koukala na tu neuvěřitelnou krásu a moc si přála být uvnitř domu. Tak moc, že jí slzičky stékaly po její zlaté tvářičce.
Nastala tma, nastal večer. Hvězdička byla skovaná v koutku za oknem, doma ve světnici už byli všichni kolem kamen, povídali si a maminka ještě připravovala něco na velkou mísu. Vonělo to a mělo to různé barvy, bílé jak sníh venku, hnědé, zlatavé a třpytivé. Všichni měli horký čaj a dokonce plnou misku měl i Bary, který se také vloudil dovnitř, do tepla. Světnice byla útulná a působila tak teple!
Hvězdičce za zády temně kvílel les, kde vítr si opět pohrával s korunami stromů a před chvílí zase začalo jemně sněžit. Stříbrné vločky, které se kolébaly k zemi, oproti světlu z oken domu krásně svítily. Hvězdička ale stále koukala do okna a přála si být moc tam, vevnitř. Děti vedle v pokoji něco dělaly a stále si navzájem něco šeptaly. Maminka měla pootevřené dveře a chvílemi děti poslouchala. Byla si jista, že děti právě mluví o zítřejším dnu, o tom, jak zítra přijde Ježíšek. Ale to hvězdička nevěděla!
Když maminka s tatínkem zhasnuly světlo, děti spaly a ze spánku se usmívaly, hvězdička zůstala venku za oknem sama. I Bary zůstal vevnitř u dveří v chodbě, na teplé dece, kde hlídal. Tatínek vždy na noc, když byla zima, Baryho doma nechal, protože venku bývalo někdy tolik sněhu, že by ráno nebyl ani vidět! Hvězdička se choulila v kůlně vedle domu a přikryla se dekou, co měl tatínek na sáně, když s nimi jezdí do vsi. Byla pod cípkem deky a stále bedlivě naslouchala, co se děje venku.
Noc byla dlouhá, než se den plně probudil a její kamarádky hvězdičky na obloze už šly spát, byla hvězdička skovaná pod kouskem deky a čekala, co se bude dít. Za malou chvíli uviděla a hlavně uslyšela Baryho, který vyběhl jako první a začal skotačit ve sněhu. Hrál si s tím bílým nadělením jako by měl velkou radost, že sníh na zemi je a že studí. Hned poté vyšel tatínek pro velká polena dřeva a donesl mamince do kuchyně i trošku sněhu, který v noci na dřevo napadnul. Maminka zatopila a komín už pomalu vypouštěl kouř a vůni dřeva, které praskalo a hřálo. V tom přiběhly děti, které už také vstaly a byly plné rozverné nálady. Všichni dnes měli jen kousek vánočky a bílou kávu. To už hvězdička viděla zase kouskem okna, kam rychle přeběhla, když Bary byl vzadu na zahradě. Dům dýchal sváteční náladou-byl Štědrý den!
Tatínek dopoledne chystal dříví, děti pomáhaly venku, byly teple oblečené a koulovaly se. Maminka měla v kuchyni plno práce a proto hvězdička nevěděla koho dřív pozorovat. Byla ukrytá v koutku okna, a ani nedutala. Všechno se jí líbilo a bylo to pro hvězdičku něco nového. Tatínek nachystal dříví na zápraží a děti se seběhly kolem tatínka a začaly se vyptávat, čemuž hvězdička taky nerozuměla-tatínku kdy už přijde Ježíšek, co nám donese, kdy už vyjde první hvězda…..
Hvězdička naslouchala a v tu chvíli jí napadlo-že on je dnes Štědrý den??? Znala to z oblohy, jak každý dům krásně voněl, svítil, jak byla všude vánoční nálada a jak za každým oknem svítily svíčky. Hvězdičce bylo do pláče! Bylo jí smutno! Co ona? Co bude dělat? Kde bude? Začala plakat a byla smutná. Ve svém smutku i přehlédla, že děti šly domů a tatínek vzal sáně, ty co měly děti a zamířil si to k lesu, kde byla hvězdička první noc. Tatínek už přešel lávku a hvězdička už ho neviděla. Bary utíkal za tatínkem a dělal velké stopy ve sněhu.
Venku bylo už odpoledne, začínalo se šeřit a drobně začal padat sníh. Tatínek přišel i s Barym před chvílí domů, uklidil sáně a vpustil na chvíli Baryho dovnitř. Hvězdička byla víc a víc smutnější a nedokázala zadržet slzičky. Tatínek měl na ramenou na teplém svetru i na čepici celý kopec sněhu, v chodbě se oprášil, ale sníh zůstal na krásném stromečku, který tatínek dovezl z lesa. Byl to hustý smrček, urostlý, přímý a v teple rozstával a začal krásně vonět. Děti se k němu vrhli a radost v jejich očkách celý stromeček ozářila. Tatínek pomohl dětem stromek usadit do nachystanému stojánku a maminka ze spíže, kde vše měla bedlivě uschováno, donesla malé lesklé ozdobičky, barevné malé kouličky, což byly oříšky obalené v barevném papíře, ozdoby ze slámy a perníčky. Děti donesly krásné papírové řetězy, které dělaly ve škole a všichni společně strojily vánoční stromeček. Hvězdička se dívala oknem a byla víc a víc smutná! Tatínek si po nastrojení stromečku stromeček prohlédl, občas přidal nebo posunul ozdobu a na konce větví připevnil svíčky. Teď byl tatínek spokojený a i maminka neukryla své nadšení. Děti si prohlížely stromeček také, ale najednou jejich očka pohasla! Rozárka i Kubík se zarazili a smutně koukali po mamince i tatínkovi. Jejich pohledy se upíraly na vrch stromečku, na místo, kde má být Vánoční hvězda!!! Ta tam nebyla, chyběla!!! Děti si velmi dobře vzpomněly, že jim tatínek slíbil udělat novou, krásnou Vánoční hvězdu, když ta stará už byla roztrhaná a už na stromečku skoro nedržela. Tatínek si nevzpomněl! Smutek v očích dětí byl tak veliký, že i pejska Baryho zarazil a společně s dětmi koukal na vršek stromečku, kde hvězda chyběla. Tatínek byl celý smutný a bylo mu líto, že svůj slib nesplnil! Za oknem vše sledovala hvězdička, poslouchala smutek dětí, maminky i tatínka.
Venku se skoro setmělo a hvězdička najednou věděla, že musí dětem, mamince i tatínkovi pomoct! Všimla si, že když maminka byla venku s drobečky do ptačích budek a se zbytky od chystání slavnostní večeře ostatním zvířátkům, nechala trošku pootevřené dveře. Hvězdička už věděla, co má udělat! Vklouzla potichu do chodby před světnici a skovala se hned vedle dveří. Maminka měla na chodbě na poličce nachystané jídlo a vánočky, tak jak se otevřely dveře, hvězdička proklouzla opatrně dovnitř. Jééééé tam bylo teplo a útulno!!! Hvězdičky viděla před sebou krásně prostřený stůl, všude vánoční výzdobu, vánočky, cukroví a v rohu u okna velký krásný, nazdobený a vztyčený vánoční strom! Jen bez hvězdy, ta chyběla! Hvězdička neváhala ani chvíli a po větvičkách vylezla až na samý vrchol stromku a pohodlně se usadila na tu nejvyšší větev, kde její zář svítí přímo do světnice!!!! Hvězdička zářila celou svojí krásou, její zlatý svit oslnil skoro celou světnici! Děti, maminka i tatínek zdvihli oči, ve kterých se ještě před chvílí ukazoval smutek, a nevěřícně koukali na zářící hvězdičku. Byli překvapeni ze zázraku, který se přihodil na Štědrý večer, na zázrak, který svítil na stromečku, na jejich Vánočním stromečku. Tatínek rozsvítil svíčky, maminka svícen na stole, oheň krásně praskal v kamnech, na stole byla nachystaná štědrovečerní večeře a všichni v domečku začali zpívat koledy. Všichni se svorně dívali na krásný Vánoční stromeček, kterému nechybělo vůbec nic, byla na něm i Vánoční hvězda a tak v malebném a útulném domečku Rozárce a Kubíkovi s maminkou a tatínkem začaly nejkrásnější svátky v roce-Vánoce!
Hvězdička si nemohla sama víc přát, byla šťastná, že našla nový domov, že mohla dělat svým jasem a třpytem radost ostatním. I hvězdičce začaly ty pravé Vánoce!
